Začátek konce
Pegy!Už pojď,nebo nám tatínek ujede!“volala na mne maminka přes hromadu tašek,které nesla v náručí.
„No jo!Musím si ještě zabalit Béďu,několik knížek a cédéčka!“křikla jsem a bylo slyšet,jak tatínek nevrle troubil v autě.Za chvíli jsem nasedla a pustila si volkmena.Rozjeli jsme se a já zamávala svým kamarádkám které se přišly se mnou rozloučit.Ale po některých se mi stýskat nebude.Některé byly totiž takové strašně praštěné,ale měla jsem tu alespoň jednu „normální“ kamarádku Ester.Ta jediná mi bude scházet a doufám že já jí taky.Dohnala nás,protože jsme jeli ještě pomalu,poklepala na okno a tatínek se přes velké úsilí zajet ji že nás vyrušuje přemohl.
Otevřela jsem okno našeho nového auta které jsme před měsícem vyhráli v nějaké televizní soutěži.
„Slib mi,že můžu někdy o prázkách k vám přijet na návštěvu!“řekla mi a vysmrkala se.
„Samo že jo!“usmála jsem se na ni a tatínek se konečně rozjel.Alespoň že si budeme moct psat SMS.Moc by mi chyběla.A všechno jí napíšu,
o tom,jak se mám a jaká je tu zdejší škola s lidmi.
Na chvíli jsem usnula.Zdál se mi podivný sen.
„Tak,vystupovat Pegy!“řekla mi maminka když jsme dorazili.
(pozn.autorky;tohle je ten sen)
Ve skutečnosti se mi ten barák moc nelíbil,ale tatínek mi slíbil,že to budeme opravovat.S malým uspokojením jsem vyšla po schodech našeho nového baráku do mého budoucího pokoje.Ale jak vypadal!
Všude měl rozházené věci,jak je tam stěhováci „naházeli“.
„Tak to bude fuška si to tu hezky přerovnat!“řekla jsem si a snažila se dát skříň ke stěně.
Naštěstí se ozvalo zaklepání a já řekla své „dále!“
„Ahoj Pegy,Běž ven.Já ti to tu urovnám.“Tatínek otevřel dveře a vystrkoval mě z mého nového pokoje.
„Ale tati!Ty nevíš kam si chci dát například tu starožitnou skříň!“namítla jsem a tatínek přikývl.
„No jo.Zapomněl jsem že už si chceš udělat pokoj podle sebe.“Řekl smutně.
„Ale pomoct mi můžeš,“řekla jsem okamžitě,aby se můj tatínek neurazil,že jsem ho vykopla z mého pokoje.
„Jo?No dobře!“ řekl tatínek už zase s úsměvem na rtech.“Kam chceš dát tu skříň?“
„Tady k oknu půjde zrcadlo a hned vedle toho!“odvětila jsem mu
a s dušeným smíchem pozorovala,jak si tatínek počíná.
„Nechtěla bys mi náhodou pomoct?Ta skříň je nějak moc těžká.“
„Jo,jdu!“usmála jsem se a šla se taky pachtit s těžkým nábytkem.
„Tak!“řekla jsem když už bylo všechno hotové.“Je to krása nad krásou!“
„To jsem rád že se ti to tak líbí.“Řekl tatínek a odešel z pokoje pryč.
„Dík za pomoc!“zavolala jsem na něho.A teď jsem začala uvažovat,kam bych si dala mé oblíbené časopisy.Nejrozumnější to bude do krabice pod postel.Potom jsem si dala oblečení do skříně,oblékla jsem si své sportovní oblečení a šla se podívat po městě.Otevřela jsem dveře do ulice
a co jsem neviděla!Krásné koťátko stálo před nimi a mňoukalo.Ihned jsem si ho vzala do náruče a utíkala s ním na zahradu,kde pracovala maminka.
„Mami!Tohle kotě bylo před dveřmi našeho domu!Můžu si ho nechat?“vychrlila jsem ze sebe a maminka se podívala na malé klubíčko choulící se v mém náručí.
„Zeptej se tatínka.Ale to kotě je fakt hezké!“usoudila maminka a dál se věnovala své nové práci.
„A nevíš kde je?“zeptala jsem se a podívala se na „mé“ budoucí kotě.Tedy doufala jsem, že mé doopravdy bude.
„V kuchyni.“Řekla a vzala si ubohé koťátko do náruče a přitom šišlala:“Ty si ale rozkošné!“Chvilku se s ním hrála a pak mi ho předala.
Za chvíli jsem tatínka našla a ptala jsem se ho:
„Tatínku,může tu to ubohé kotě zůstat?Našla jsem ho před domem!“
„Ale samozřejmě!Na,kotě,vem si to mlíčko!“ tatínek mu podával mléko z misky.Ale to kotě pít nechtělo!
„Nemáš tam ten dudlík nebo co to je,co mají malé mimina,aby mohly pít mléko?“zeptala jsem se okamžitě.
„No,někde tady by měl být!“řekl tatínek a hledal,zatímco já si hrála s mým novým mazlíčkem.To už je třetí zvíře,co jsem našla na ulici.
Mám:Malého ptáčka,o kterého se nikdo nestaral(myslím tím,že se
o něj nestarali rodiče),štěňátko,které se jmenuje Miki a toto kotě,které se bude jmenovat…..Ano!už to mám!
Denie!Vzala jsem si provázek a táhla ho po podlaze.Koťátko se
za ním dalo a moc se mu ta hra líbila!I mě se ta hra líbila.A ani nevíte jak moc!
„Tak,tady je mléčko pro našeho …..“odmlčel se,protože nevěděl jak se to kotě bude jmenovat.
„DenieJ!“vykřikla jsem.
„Denie?Není to divné jméno?“zeptal se mě a podával mu flašku s mlékem.
„Mě se líbí!“zamračila jsem se.
„No dobře,přijímáme tě do rodiny Holských,milé kotě Denie!“řekl.
„Tati?My se jdeme podívat po okolí,jestli ti to nebude vadit!“řekla jsem.
„Ne,běž se podívat.Jen se mi tu někde neztrať!“řekl tatínek a začal zase montovat malé skříňky ke zdi.
„Tak čau!“řekla jsem a s Deniem v náručí odešla pryč.
„Zkusíme se podívat k řece,co ty na to,Denie?“zeptala jsem se malého kocourka.
„Mňau!“odpověděl mi Denie a šli jsme.
„Ahoj!“řekla nějaká (mě celkem sympatická) dívka. „Ty jsi tu nová,viď?“
„Jo.“Odpověděla jsem a podívala jsem se na ni.
„Učitelka nám říkala že k nám přijedeš.Budeš doufám chodit do čtverky,že?“pokračovala.
„Jo.“řekla jsem znovu.
„Tak to se musíš jmenovat …..Holská…Jaké máš jméno?“zeptala se mě zamračeně.“Nějak mi vypadlo z hlavy.“
„Pegy a tenhle kocourek Denie.“řekla jsem a podala jí ruku.
„Já se jmenuju Žaneta Felixová.“potřásaly jsme si pravicemi.
„Nevadilo by ti,kdybys mě tudy provedla?Neznám to tu,vím jen kde bydlím.“Zeptala jsem se okamžitě.
„Jo!Nevadilo.Alespoň se s tebou seznámím lépe.“Řekla a okouzleně
se podívala na Denieho.
„Můžu si ho pochovat?“zeptala se mě.
„Jistěže můžeš!“odvětila jsem okamžitě.
„Ty si roztomilounký Deniečku!“řekla a vzala si ho do náruče.“Kam chceš jít?“
„No,já bych nejraději se šla podívat do města.Mám tu nějaké peníze,takže kdybychom měly na něco chuť,mohly by jsme si to koupit.“Odvětila jsem a podívala se do parku,který se mi velice zamlouval.
„Mohla bych se jít potom k vám podívat?Jestli to ovšem nebude vadit tvojí mamince.“Zeptala se a nasměrovala mě cestou která byla asi nejkratší do města.
„Ale jo!Mojí mamince a tatínkovi by to vadit nemělo.Tatínek dnes dělá kuchyň a maminka se snaží urovnat záhony.“Řekla jsem.“Ale můj pokoj je už zařízený.“
„Takže můžu?“ujišťovala se ještě jednou.
„Jo,“odpověděla jsem a mile se na ni usmála.
„Tak v tom případě ti řeknu tajemství.“Řekla a tajemně se na mne podívala.
„Jaké?“zeptala jsem se zvědavě.
„Řeknu ti to,až budeme v tvém pokoji.“Odvětila mi a přitom se tajuplně zadívala.
„Na vezmi si ho,už ho neunesu.“Žaneta mi Denieho opatrně podávala.
„Tak kdy už tam budeme?Už mne bolí nohy!“otázala jsem se,když jsem si převzala mého kocourka.
„Asi tak za pět minut,ani ne!“odvětila mi a mile se na mne usmála.
„Super!Ale musím koupit mému kocourkovi obojek pro kočky!“oznámila jsem jí.“A ještě ke všemu kocourky do žádných obchodů nepouštějí!“
„U nás ale pouštějí zvířátka,která jsou řádně vychovaná a co by se mu tak mohlo stát?“přemlouvala mne.
„No dobře.Ale jestli něco vyvede,svedu to na tebe,že jsi mne přemluvila!“pohrozila jsem jí.Žaneta se jen zasmála.
„Jé,pojď sem,tady mívají dobré paprikové brambůrky,“ukazovala mi.“A se slevou!“